Romány

Ciferníky napsala Agatha Christie v roce 1928 a dá se říci, že po dvou protrpěných knihách – Velká čtyřka a Záhada Modrého vlaku –, které vznikaly ve velmi obtížném období manželské krize a rozvodu, se právě Záhadou Sedmi Ciferníků vrátila Královně detektivek spisovatelská sebedůvěra.

Sama autorka označila příběh za volné pokračování románu Tajemství Chimneys (1925). A skutečně se zde setkáváme se stejným prostředím venkovského sídla Chimneys a také s několika postavami ze zmíněného románu, například s vrchním inspektorem Battlem, plukovníkem Melrosem či Paličkou.

Špionážně laděný příběh z roku 1925 sice nepatří k nejlepšímu, co Agatha Christie napsala, ale i tato knížka je lehce napsaná. S některými jejími postavami – jako například Lady Eileen alias Palička, její otec či kriminalista Battle – se navíc setkáme také v zdařilejšímu příběhu Záhada Sedmi ciferníku. Battle vystupuje ostatně i v dalších knihách, v Kartách na stole ve společnosti Hercula Poirota, paní Oliverové a plukovníka Race.

První detektivní román Záhada na zámku Styles se nestal přímo bestsellerem a Agatha Christie se po jeho vydání možná i z tohoto důvodu necítila být profesionální spisovatelkou. Její tehdejší manžel Archie se ji však snažil přesvědčit, aby pokračovala dál. Přesvědčil. Chyběla už jen inspirace. Ta se dostavila jednoho dne, kdy Agatha čirou náhodou zaslechla v čajovně rozhovor dvou lidí o jakési Jane Fishové. Napadlo jí, že by to mohl být dobrý začátek nového příběhu – jméno, které někdo zaslechne v čajovně, jméno poměrně neobvyklé, takže ho jen tak nezapomene.
A tak se poprvé objevil sympatický pár dobrodruhů – Tommy Beresford a Tuppence Cowleyová, v českých překladech zvaná Pentlička. Do jisté míry se tito dva dají považovat za poněkud zromantizovaný obraz manželů Christieových. Navíc se Christie podařilo stvořit dvojici, která oproti Poirotovi či slečně Marplové stárla zhruba podle toho, jak plynul reálný čas, a která se objevila i v jejím vůbec poslední knize Brána osudu z roku 1973.

Sama autorka později vysvětlila, že tato kniha neměla být detektivkou, ale špionážním románem, který se – podle jejích slov – píše snadněji a také je to pro ni větší zábava než psaní klasické detektivky. Nakladateli se Tajemný protivník moc nezamlouval a váhal, zda ho vůbec vydá. Nakonec se tak stalo (teprve poté začaly v roce 1923 časopisecky vycházet povídky s Herculem Poirotem). Nešlo zase o žádný obrovský trhák, a tak Agatha Christie stále nebyla přesvědčena o tom, že se již stala profesionální spisovatelkou. 

Tajemný protivník je první ukázkou provázanosti knih s různými pátrači: krátce se zde totiž mihne policsta jménem Japp… 

Podle této knihy vznikla vůbec první filmová adaptace díla Agathy Christie – německý němý film z roku 1929 (viz níže).

„Temný cypřiš by mohla být dobrá kniha, ale uškodilo jí to, že se v ní objevil Poirot. Stále jsem měla pocit, že mi na ní něco vadí, ale na to, co to je, jsem přišla, až když jsem si ji po nějaké době znovu přečetla.’ To prohlásila o svém 35. detektivním počinu Agatha Christie v únoru 1966 v rozhovoru pro londýnské Sunday Times. Kritici (a pravděpodobně ani většina čtenářů) s autorkou však nesouhlasili. Jde o knihu, která se od ostatních detektivních románů Královny zločinu odlišuje větším emocionálním nábojem a poměrně silným elegickým laděním.

Temný cypřiš věnovala autorka Peterovi a Peggy McLeodovým, lekářskému manželskému páru, který vedl ve třicátých letech činnost nemocnice v syrském Mosulu. Tedy v době, kdy se do Sýrie Max a Agatha Mallowanovi často vydávali na archeologické výpravy.

Název knihy (v originále Sad Cypress) Agatha Christie převzala ze Shakespearova Večeru tříkrálového. Shakespeare ji tak inspiroval jako v případě Času přílivu / Na vrcholu vlny nebo anglického názvu detektivky známé česky jako Dům u kanálu.

Při čtení Brány osudu, která je posledním napsaným titulem Agathy Christie, je třeba mít na paměti, že vyšla, když jí bylo 83 let. V době, kdy už měla za sebou celou řadu nejen úspěšných, ale také dobrých knih. Brána osudu – podobně jako Cestující do Frankfurtu – je tak ovlivněna stářím autorky. Příběh obsahuje různé nepřesnosti nebo logické nesrovnalosti.  
Česká vydání z roku 2015 jsou textově identická a liší se pouze grafickou úpravou knihy. Vyšla jak v tradiční tzv. černé řadě, tak v edici s novou grafickou úpravou, v níž dosud vyšly pouze poirotovské detektivky.

Podobně jako například Deset malých černoušků i Kapsa plná žita je pozoruhodná tím, že se děj knihy odvíjí od dětské říkanky. Agatha Christie věnovala tuto knihu muži jménem Bruce Ingram. Byl to vydavatel časopisu Sketch, kterému se líbil Poirot v Záhadě na zámku Styles a požádal mladou autorku o dvanáct příběhů s tímto belgickým detektivem. K příběhům (vydávaným od března 1923) vznikly i ilustrace, včetně Poirotova portrétu. Ten sice nebyl úplně podle představ stvořitelky slovutného Hercula, ale i tak patřil mezi nejzdařilejší podobizny, které se v dalších letech objevovaly na přebalech knih s Poirotem. Když došlo v roce 1924 k vydání zmíněných 12 povídek v knižní podobě (Poirotova pátrání), Agatha Christie dokonce trvala na tom, aby se na obalu objevila právě ilustrace ze Sketche.

Říkanka, podle níž se Kapsa plná žita odvíjí, figuruje i v dalších dvou příbězích Agathy Christie – v povídce Píseň o šestipenci ze sbírky Záhadné zmizení lorda Listerdalea a v poirotovské povídce Čtyřiadvacet černých kosů, zařazené do sbírky Královský rubín. Píseň o šestipenci je název říkanky (v českém překladu Kapsy plné žita jde o „píseň penízků“), čtyřiadvacet kosů figuruje v jednom verši.

Kniha vyšla v originále poprvé v roce 1953 – v době, kdy se příběhy slečny Marplové začínají objevovat častěji než dříve. V roce 1950 byla publikována Oznamuje se vražda, jen rok před Kapsou vyšla Smysluplná vražda.

Léta 1929 až 1932 znamenala pro Agathu Christie rozvod, nové manželství a archeologické výpravy na Střední východ. Během těchto čtyř let napsala sedm knih, a tak není divu, že román Dům na úskalí byl prostě jedním z řady a autorka si ani nijak nepamatuje na to, jak tuto knihu vlastně napsala. Podle svých slov zřejmě použila zápletku, kterou měla vymyšlenou už předem. To měla dost často ve zvyku a i díky tomu pak pro ni v některých případech bylo obtížné vybavit si, kdy a za jakých okolností příběh vznikal. Věnování patřilo Edenu Phillpottsovi, který jako první četl rané povídky Agathy Christie, poznal její talent a dodal ji odvahu, povzbuzení a řadu dobře míněných rad.

Hotel Majestic, ve kterém jsou ubytovány postavy romány, inspiroval skutečný hotel: hotel Imperial v rodném městě Agathy Christie Torquay, ležícím v jižním Devonu. Z Torquay se zde stalo fiktivní město St Loo v Cornwallu a „dům na konci světa“ z knihy je inspirován domem stojícím na Rock Endu v Torquay.

V anglickém originále kniha vyšla poprvé v roce 1970, v den 80. narozenin Agathy Christie, a byla prezentována jako její 80. titul (bylo třeba počítat i americké povídkové soubory a romány publikované pod pseudonymem Marry Westmacott). Je třeba přiznat, že Cestující do Frankfurtu je stářím autorky ovlivněn a patří k jejím vůbec nejslabším pracím. Příběh již nemá takový spád a objevují se věcné chyby nebo nevyjasné momenty.
Někoho navíc může zklamat, že nejde o klasickou detektivku, ale o kombinaci špionážního příběhu (jež Královna detektivek občas psala) s románem líčícím různé hrozby, které mohou postihnout svět. 

Na začátku knihy je řazena předmluva Agathy Christie (česky částečně publikovaná už v doslovu Jana Zábrany k antologii Třikrát slečna Marplová), v níž komentuje svoji vlastní tvorbu a nápady, ale také tehdejší společenskou a politickou situaci. Právě obavy staré dámy možná zapříčinily, že tato kniha byla napsána.

V románu sice nenajdeme žádného z Velkých detektivů Agathy Christie, ale objevují se tu dva muži figurující jak v knihách s Herculem Poirotem, tak s Tommym a Pentličkou: plukovník Pikeaway a pan Robinson (ten vystupuje i se slečnou Marplovou).

Česká vydání z roku 2015 jsou textově identická a liší se pouze grafickou úpravou.

Kniha Plavý kůň je pozoruhodná tím, že se v ní opět setkáváme se spisovatelkou detektivek paní Aridne Oliverovou, která zde tentokrát nevystupuje po boku Hercula Poirota (resp. Parkera Pynea jako ve dvou povídkách), ale osamocená. Kromě toho se zde setkáváme rovněž s dvěma postavami z románu Karty na stole, kde se ostatně objevila i paní Oliverová. Sluší se upozornit, že jedna z postav je v Kartách na stole řazena mezi podezřelé, a proto je dobré číst nejprve Karty na stole.

Díky tomu, že si jedna zdravotní sestřička přečetla Plavého koně, se podařilo se zachránit dvouleté dítě, protože jí symptomy připomněly příběh.

V poměrně dlouhé předmluvě knihy Cestující do Frankfurtu se Agatha Christie zmiňuje o výmýšlení zápletek a píše zde i o nápadu na Plavého koně — jednou byla v kávárně v Chelsea a viděla jednu dívku, jak druhé vytrhla chumel vlasů.