Romány

Zkouška neviny je knihou, kterou Agatha Christie označila jako jednu ze svých nejoblíbenějších, aniž by k tomu uvedla (jako obvykle) nějaký důvod. Její obliba této knihy je o to zajímavější, že se Zkouška neviny ničím nevymyká, nevystupuje v ní ani Hercule Poirot, ani slečna Marplová a neobsahuje nijak neobvyklé rozuzlení, jako tomu je například u Vraždy Rogera Ackroyda, Deseti malých černoušků nebo Opony. Jde o běžný retrospektivní román, ovšem s více než dobrým vykreslením napjatých rodinných vztahů.

Ačkoli byly Nástrahy zubařského křesla vydány za druhé světové války, obsahují pouze letmé zmínky o Hitlerovi a Mussolinim. Agatha Christie ji zřejmě psala někdy v době těsně před německou invazí do Polska v září 1939. Tomu nasvědčují i narážky na fašistickou skupinu mládeže (jejímž předobrazem byla Britská fašistická unie, která se na počátku války rozpadla) a rozhovor Hercula Poirota se zubařem, při němž se druhý jmenovaný vyjadřuje poměrně pozitivně o belgickém králi Leopoldovi. Ten si vysloužil nepřátelský postoj svého vlastního národa i spojenců za svou bezpodmínečnou kapitulaci Němcům v roce 1940.

Kniha je jednou z těch, ve kterých Agatha Christie použila rýmovačku. Ta má jistou spojitost s dějem, jednotlivé rýmy jsou zároveň nadpisy kapitol.

Tommy a Pentlička se po povídkové sbírce Zločiny pro dva (1929) znovu objevili až v N či M? Oproti jiným detektivům, které Agatha Christie stvořila, se u nich sice projevuje stárnutí zhruba podle toho, jak plyne reálný čas, ne však přesně (v N či M? neodpovídá věk dětí manželů Beresfordových).

Agatha Christie příběh psala průběžně s marplovskou detektivkou Mrtvá v knihovně. Knihy vznikaly v době druhé světové války za náletů na Anglii a právě v N či M? se druhá světová válka odráží nejvíc ze všeh autorčiných příběhů (John Curran v Promyšlených vraždách Agathy Christie o tomto románu píše, že „válka je v něm tak důležitou součástí děje jako v žádném jiném titulu“). 

Nemesis, obsahující retrospektivní prvky, je posledním napsaným román se slečnou Marplovou. Podobně jako další romány ze 70. let byl i tento Agathou Christie nahrán na diktafon a teprve později přepsán. Kritici byli většinou tolerantní, neboť dáma Agatha se již stala „institucí“, a zohledňovali věk a zdravotní stav autorky, ale nemohli nemít připomínky k poněkud pomalejšímu tempu odvíjení děje.

Kniha je věnována Daphne Honeybonové, dlouholeté osobní asistentce Agathy Christie. Ta ve své práci pokračovala i po spisovatelčině smrti, a to po boku Maxe Mallowana.

Knihu Záhada Modrého vlaku považovala Agatha Christie za nejhorší detektivku, jakou kdy napsala. Zřejmě se na tomto pocitu podepsal fakt, že na ní pracovala po dramatických událostech konce roku 1926 (úmrtí matky, rozpad manželství, záhadné zmizení). Do psaní vůbec neměla chuť, ale potřebovala peníze. Tehdy se z ní, podle jejích vlastních slov, stal opravdový profesionál, neboť pracovala, i když se jí nechtělo. Recenze ani čtenáři autorčin názor na její dílo nesdíleli, román se slušně prodával. Zajímavostí pro skalní čtenáře je několik zmínek o městečku St Mary Mead, ve kterém žije slečna Marplová. Její jméno se však v knize neobjevuje. Snad ale nebude pouhou náhodou, že Záhada Modrého vlaku vyšla ve stejném roce, kdy byly v časopise Sketch otištěny první příběhy s „tetou” Jane. Anne Hart, autorka knihy Slečna Marplová – Život a doba ovšem tvrdíla, že se jedná o dva odlišné St. Mary Meady.

Pro tento román použila Agathy Christie – jako později třeba u Cynkáli v šampaňském – námět dřívejší povídky, konkrétně příběhu Plymoutský expres (ze sbírky Rané případy Hercula Poirota).

Vydání 1999, 2009 a 2016 vyšla v překladu Věry Poláčkové. Vydání 2021 v překladu Veroniky Volhejnové.

První detektivní počin pozdější Královny detektivek. Agatha Christie začala psát tento román v roce 1916. Brzy podlehla obvyklým problémům autora rozpracovaného díla. Její maminka jí tedy doporučila, aby si vzala volno a odjela někam, kde bude mít na psaní klid, třeba do Dartmooru. Agatha se tedy ubytovala v hotelu Moorland, kde dopoledne psala (ručně, dokud ji nezačala ruka bolet), u oběda nevnímala ostatní hosty, neboť ji rozptylovali, odpoledne se sama procházela po vřesovištích a přemítala o scénách ze své knihy. Pak se vrátila do hotelu, povečeřela a usnula.
Knihu dokončila ještě před koncem prázdnin, ale podrobila ji ještě jednomu přepracování, než její rukopis předala prvnímu z šesti nakladatelství, která román odmítla. Pak se dostal do společnosti Bodley Head. Tam spočíval celých osmnáct měsíců, než obdržela Agatha Christie pozvání na jednání o knize. Nabídli jí smlouvu. Nevýhodnou, ale na to Agatha v té době nedbala (této chyby se v budoucnu snažila vyvarovat). Měla také přepsat závěrečnou kapitolu odehrávající se v soudní síni.

Agatha Christie později sama přiznala, že tuto scénu napsala podle svých vlastních představ, které se podstatně lišily od skutečného soudního líčení. Čtenáři si původní verzi mohou přečíst v Utajených zápisnících Agathy Christie (2009) Johna Currana.

Záhada na zámku Styles vyšla v Británii jako kniha v roce 1921, ve Spojených státech knižně a v Británii na pokračování v tisku vyšel román už roku 1920.
Agatha upustila (na doporučení nakladatele) od myšlenky vydat knihu pod pseudonymem (Martin West či Mostyn Grey) a ke čtenářům se tak dostalo jméno, které se později stalo pojmem nejen v detektivním žánru, ale i v literatuře jako takové.

Christie začala psát Záhadu na zámku Styles v roce 1916, můžeme však určit, že se odehrává až v roce 1917. Bez bližšího vysvětlení to zmiňuje John Curran v Utajených zápisnících Agathy Christie, česky nevydaná publikace Everyman’s Guide to the Mysteries of Agatha Christie, kterou napsal Bruce Pendergast, uvádí relevantní vysvětlení: Ve druhé kapitole „Stylesu“ píše kapitán Hastings, který celý příběh vypráví v první osobě,  že „šestnáctý červenec připadl na pondělí“. Následujícího dne – tedy v úterý 17. července – náhodně potkává Hercula Poirota, s kterým se zná z dřívějška. Dohledáním zjistíme, že úterý 17. července připadalo na rok 1917, tudíž nemohlo jít o rok 1916. Z druhého poirotovského románu Vražda na golfovém hřišti navíc víme, že se Hastings účastnil bitvy na Sommě (zmiňuje to v první kapitole), která začala 1. července 1916. V první kapitole Záhady na zámku Styles píše Hastings o několikaměsíčním pobytu v jakémsi Domě rekonvalscentů po propuštění z armády. To potvrzuje, že debut Agathy Christie se musí odehrávat až v roce 1917.

Tento titul patří k nejznámějším a nejpozoruhodnějším detektivkám Agathy Christie, však také například v celosvětovém hlasování o nejoblíbenější autorčinu knihu pořádaném v roce 2015 při příležitosti 125 let od jejího narození obsadil druhé místo.

Děj knihy se do jisté míry opírá o skutečné události. V roce 1927 se proslavil Charles Augustus Lindbergh, který podnikl první samostatný přelet přes Atlantik. O pět let později se Lindberghovi a jeho ženě, spisovatelce Anne Morrow, narodil syn. Ten byl však zanedlouho z jejich domu v Hopewellu (New Jersey) unesen a bylo požadováno výkupné. Rodiče sice zaplatili 50 000 dolarů, ale o několik dnů později bylo poblíž Hopewellu nalezeno zbité mrtvé tělíčko malého chlapce. V roce 1933 policie zadržela původem německého tesaře Hauptmanna, u kterého našla část výkupného. Hauptmann obvinění odmítal, ale v roce 1936 byl popraven na elektrickém křesle.

Když v roce 1933 psala Agatha Christie zmíněnou knihu, plnil stále případ únosu chlapečka stránky novin a probíhalo usilovné pátrání po pachateli. Lindbergh i jeho choť pocházeli z prominentních kruhů a podobně situovala Agatha Christie i rodinu Armstrongů z Vraždy v Orient expresu, jen je poněkud přiblížila britskému prostředí (John Armstrong je v knize britským plukovníkem) a jejich tragédii o něco více vyhrotila.

Další událostí, která Agathu Christie při psaní jejího slavného románu inspirovala, byla krutá zima, která nastala v roce 1929 a způsobila, že Orient expres na své cestě uvízl ve sněhových závějích. Navíc jen co vlak zastavil, zamrzly stroje a dalších šest dní byli cestující i posádka ponecháni osudu. Lze si tedy lehce představit Agathu Christie, jak o této události čte v novinách a napadne ji: „Vlak uvázlý ve sněhu, několik cestujících, každý se svým tajemstvím, co kdyby…“

Podle knihy vzniklo několik televizních adaptací a také nejznámější, filmové zpracování, prémirově uvedené v roce 1974. Právě na premiéře tohoto snímku s Albertem Finneym v hlavní roli Agatha Christie naposledy oficiálně vystoupila na veřejnosti. Světová i česká premiéra nové filmové verze s Kennethem Branaghem v hlavní roli proběhla v listopadu 2017.

Podobně jako u Vraždy v Orient-expresu a Prasklého zrcadla vychází námět tohoto románu ze skutečné události. Sama autorka se vyjádřila, že spíše než příběhy Holmese a Watsona byla tato kniha ovlivněna Záhadou žlutého pokoje francouzského autora Gastona Lerouxe. Vydavatelé byli s třetím počinem mladé autorky spokojeni, autorce se však nelíbil jejich návrh obalu. „Krom toho, že je vyveden v ošklivých barvách,” vyjádřila se, „není podařená ani kresba. Ta, pokud se mohu dohadovat, znázorňuje muže v pyžamu zmítajícího se na golfovém hřišti v epileptickém záchvatu. Vzhledem k tomu, že v příběhu byla oběť oblečená a zavražděná nožem, musím protestovat.” Bylo tedy nakonec dohodnuto, že v budoucnu bude obal předložen ke schválení.

Tento román věnovala Agatha svému tehdejšímu manželovi, Archiemu. Zřejmě proto, že byl vášnivým golfistou. Agatha zdaleka takovým příznivcem této hra nebyla, ale na víkendy jezdili hrát manželé spolu. Později však trávil Archie na golfu stále více času… Po rozvodu získala Agatha ke golfu silně negativní vztah a přestala ho hrát.


A závěrem poznámka k českým vydáním z roku 2014: Obě knihy jsou textově identické, ale bylo záměrem příběh publikovat kromě tradiční řady s černými pevnými deskami také v nové edici, v níž budou vycházet vybrané poirotovské detektivky.

Vražda Rogera Ackroyda Agathu Christie proslavila. Na první pohled se jedná o běžnou detektivku, odehrávající se v poklidném městečku, s mistrovsky vylíčenými postavami (hlavně v případě lékařovy sestry Caroline Sheppardové). Především díky krásně napsaným postavám by se i bez překvapivého rozuzlení „Ackroyd” zařadil mezi to nejlepší od Agathy Christie. Právě ono rozuzlení ale učinilo knihu jednou z nejslavnějších detektivek vůbec – a jednou z nejkontroverznějších. Kritiky, spisovatele, ale i čtenáře rozdělila na dva tábory. Jeden provolával slávu, druhý hanbu. Na stranu Agathy Christie se postavila například i její kolegyně a členka Detektivního klubu, proti jehož pravidlům se Agatha prohřešila, Dorothy L. Sayers. Odpůrci však tvrdili, že se jedná o podvod. Když si ale knihu pozorně přečtete, zjistíte, že pravdu nemají, a naopak oceníte, jak se se zápletkou Královna detektivek geniálně vypořádala.

Ve svém Vlastním životopise Agatha Christie uvádí, že nápad na onu kontroverzní zápletku pocházel ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. Prvním byl její švagr James, který si stěžoval, že „se dneska v detektivkách může stát zločincem skoro každý”. Druhým nebyl nikdo menší než Louis Mountbatten, strýc prince Philipa – chotě královny Alžběty. Námořník, který „fušoval” Královně zločinu do jejího řemesla, se na ni jednou obrátil s námětem na nestandardní detektivku. Vlastně pouze navrhl, kdo by se měl stát vrahem. O ostatní už se postarala Agatha Christie sama.

Vražda Rogera Ackroyda byla první knihou Královny zločinu, která vyšla u nakladatelství William Collins Sons & Co.

Vydání z roku 1971 pořídil Jan Zábrana z kratší americké verze, ostatní vydání vychází v překladu Gity Zbavitelové (2002, 2006, 2013) a Lenky Faltejskové, které román překládaly z delší britské verze. V kratší americké verzi se Lukeova spolucestující z vlaku nejmenuje Pinkertonová, ale Fullertonová.

Román Vždyť je to hračka byl napsán v zlověstných měsících začátku roku 1939, kdy po okupaci Československa Velká Británie opustila svou politiku appeasementu. Děj nás však zavádí do poklidné anglické vesnice a Agatha Christie se drží svého receptu na úspěch. Ačkoli se opět setkáváme s výbornou zápletkou a rozuzlením, tento román poněkud zapadl, zřejmě proto, že se objevil v blízké společnosti exotičtějších a nezvyklejších titulů – Smrt na Nilu (1937), Schůzka se smrtí (1938) či Deset malých černoušků (1939). Po Kartách na stole se znovu objevuje policista Battle, tentokrát spolu se sympatickým Lukem Fitzwilliamem. Ten se svým způsobem podobá Lucy Eyelesbarrowové z Vlaku z Paddingtonu a je jen škoda, že se k němu Agatha Christie nevrátila v dalších knihách.