Romány

Třicátá léta přinesla čtyři detektivní romány s přitažlivým exotickým prostředím, z nichž jedním byla Vražda v Mezopotámii, ve které se odrazily pobyty na archeologických vykopávkách na Středním východě. V Mezopotámii (dnešním Iráku) se také v roce 1930 Agatha seznámila se svým budoucím manželem Maxem Mallowanem. Město Ur však navštívila již o dva roky dříve a okamžitě si ho zamilovala. Ve svých pamětech Max Mallowan vzpomíná, že jeho žena jako inspiraci pro vytváření postav ve Vraždě v Mezopotámii použila některé členy expedice: předobrazem paní Leidnerové byla autoritářská Katharine Wooley – žena, se kterou nebylo jednoduché vyjít, ale která zároveň v člověku vzbuzovala obdiv. Katharine se naštěstí (a nijak překvapivě) v knize nepoznala a necítila se tedy dotčená. Max byl v příběhu ztvárněn jako David Emmott, jedna z méně významných postav. Janet Morgan ve své biografii Agathy Christie poukázala na některé podobné rysy, které sdílela autorka s Amy Leatheranovou.

Vraždu v Mezopotámii věnovala Agatha Christie svým přátelům – archeologům z Iráku a Sýrie.

Kniha Vražda v Orient-expresu sice vyšla v roce 1934, tedy před Vraždou v Mezopotámii, ale příběhy se odehrály v opačném pořadí. Ze zmínky ve Vraždě v Mezopotámii totiž plyne, že se Poirot dostal k případu v Orient-expresu cestou do Anglie, když vyřešil mezopotámskou záležitost. To ve 12. kapitole zmiňuje doktor Leidner, že kdysi slyšel, jak o Poirotovi pochvalně mluvil pan Val Aldin, což je jedna z postav románu Záhada Modrého vlaku. 

V knize Vražda na faře se setkáváme s typickou anglickou vesnicí St Mary Mead a především s bystrou starou pannou slečnou Jane Marplovou. Tato dáma se vůbec poprvé objevila v časopisecky publikovanových povídkách, které knižně vyšly Třinácti záhadách roku 1932, tedy až po Vraždě na faře. Vražda na faře proto bývá hojně chybně označována jako první vystoupení slečny Marplové, zcela přesně však jde o první románové vystoupené této postavy.

Agatha Christie prohlásila, že si vůbec nepamatuje, kde, kdy a jak román napsala, ani kdo jí poradil, aby přivedla na svět nového „slídiče“. Ve Vlastním životopise však najdeme krátkou pasáž, kde knihu hodnotí: „Když si pročítám Vraždu na faře dneska, nemám z ní takovou radost jako tenkrát. Je v ní, myslím, přespříliš postav a příliš mnoho vedlejších zápletek. Hlavní zápletka však je rozhodně dobrá. Městečko mi připadá zcela skutečné – a opravdu se mu některá městečka pozoruhodně podobají i v dnešní době.“

Knihu věnovala své jediné dceři Rosalind, která prý byla jedním z nejtvrdších kritiků jejího díla.

Smrt staré posluhovačky svedla opět dohromady po 16 letech Hercula Poirota a roztomilou karikaturu Agathy Christie, Ariadne Oliverovou. Navíc se tu setkáváme se sympatickým policistou Spencem. Tento trojlístek se pak představil ještě v románech Viděla jsem vraždu a Sloni mají paměť. Díky paní Oliverové si zde můžeme udělat představu o utrpení, které musí podstoupit slavná autorka detektivek při dramatizaci svého díla. V knize však trpí i Hercule Poirot, neboť jeho hostitelka rozhodně nevyznává Metodu a pořádek a o jejích kulinářských schopnostech se rozhodně nedá mluvit v superlativech. Vykreslení této postavy Agathou Christie je však půvabně zábavné.

Vydání do roku 2017 vyšla v překladu Evy Kondrysové pod názvem Smrt staré posluhovačky. V roce 2023 vyšla kniha v novém překladu Veroniky Volhejnové pod zkráceným názvem Smrt posluhovačky.

Odpovědi Agathy Christie na dotazy ohledně jejích nejoblíbenějších literárních počinů se čas od času měnily, vytrvale se ale mezi jejími vlastními favority objevoval titul Není kouře bez ohýnku. Napsala ho, stejně jako knihu N či M, během dlouhých válečných nocí, kdy neměla nic jiného na práci. Kniha obsahuje více prvků z milostného života než je obvyklé, autorka se zřejmě neubránila návratu do doby, kdy byla zamilovaná do pohledného mladého letce. Je zajímavé porovnat dvě postavy letců v díle Agathy Christie – Jerryho Burtona v Není kouře bez ohýnku a Amya Crala v Pěti malých prasátkách. Oba sdílejí jisté rysy s Archibaldem Christiem, každý z nich však po něm „zdědil“ jiné vlastnosti a charaktery postav se tak od sebe výrazně liší. Je to ukázka toho, jak dokáže spisovatel převést zkušenost z reálného života tak, aby posloužila jeho záměrům.

Jak je všeobecně známo, některé detektivky Agathy Christie přebírají název podle říkánek. Není kouře bez ohýnku však odkazuje na „vážnou“ poezii. Originální název knihy (The Moving Finger) totiž pochází z anglického překladu jednoho čtyřverší Omara Chajjáma, perského básníka z 11. a 12. století. První verš v anglickém překladu zní: „The Moving Finger writes; and, having writ moves on.“ V češině: „Prst boží sčítá dny a dílo své hned nekončí.“ Ve slovenském názvu Hroziaci prst byl odkaz oproti češtině zachován.

Americká vydání tohoto titulu jsou kratší než vydání britská, aniž by k tomu Agatha Christie uvedla nějaký důvod. Všeobecně se má za to, že americké vydání jen použilo dřívější, výrazně zkrácenou verzi, která vycházela v časopise. Česká vydání kromě posledního do roku 2001 jsou právě překladem z americkké verze, vydání z let 2010 a 2023 překladem delší britské verze.

A ještě jedna zajímavost se s knihou pojí. Jak plyne ze zjištění Johna Currane, popisovaných v Kompletních utajených zápisnících Agathy Christie, autorka uvažovala, že by podle příběhu napsala divadelní hru. Nikdy k tomu však (zřejmě?) nedošlo.

V Prasklém zrcadle se sekáváme s poněkud změněnou vesnicí St. Mary Mead. Staří usedlíci (jako paní Bantryová) se musí vzdát svých velkých domů, které není možné bez služebnictva udržovat, prodat je novým, bohatším lidem (jako je herečka Marina Greggová) a s těžkým srdcem pozorovat, jak bourají zdi, vyměňují okna a stavějí bazény… Vždyť také slečna Marplová vzpomíná na staré dobré časy v St. Mary Mead, kdy mohla ze své příhodně položené zahrádky pozorovat, co se kde šustne. Tato kniha je také poslední situovaná právě do bydliště Jane Marplové. V dalších příbězích s tetou Jane sice padne občas o St. Mary Mead zmínka, ale děj zavede slečnu Marplovou jinam.

Stejně jako v případě Vraždy v Orient-expresu vychází jistý aspekt příběhu ze skutečné tragické události. Nelze ji však více rozvést, neboť by výrazně prozradila zápletku děje. Podle Johna Currana (jak uvádí v Utajených zápisnících Agathy Christie a v Kompletních utajených zápisnících Agathy Christie) však autorka o reálném případu, týkajícím se herečky Gene Tierney, nevěděla.

Prasklé zrcadlo věnovala Agatha Christie herečce Margaret Rutherford, která ve čtyřech filmech z 60. let ztvárnila slečnu Marplovou. Dlužno upřesnit, že Agatha Christie si herečky sice vážila, ale s marplovskými adaptacemi, v nichž Rutherford účinkovala, spokojena nebyla.

Název knihy odkazuje na básně lorda Alfreda Tennysona „The Lady of Shalott“.

Po celý svůj život psala Agatha Christie kromě klasických detektivek také odlehčenější příběhy špionážního ladění, které sama označovala za napínavou lehkou četbu. Ve dvacátých letech, v dobách svých počátků, těch knih napsala hned několik. Mezi ně patří i Muž v hnědém obleku, ke kterému získala námět při svém pobytu v rámci Velké výpravy, cesty na podporu britského impéria, jíž se účastnila s prvním manželem Archibaldem. Ocitla se i v Jižní Africe v době revoluční krize, tedy v místě a situaci, které později pro příběh použila.
Ve Vlastním životopise Christie vzpomíná: „Když jsem byla hotová se Záhadou vily Mill House, ohromně jsem si vydechla úlevou. Ta kniha se mi nepsala snadno a po dokončení mi připadala dost slátaná. Ale byla na světě […] a měl v ní svoje osudy starý Eustace Pedler. V nakladatelství Bodley Head nad ní trochu rozpačitě pokašlávali a přešlapovali. […] Ale velkomyslně ji přijali.“

Jiný název v citaci není chyba – jen byl kvůli podobnosti s Vraždou na golfovém hřišti (Murder at Mill House vs. Murder on the Links) nakonec změněn. Ani jméno jedné z postav není zmiňováno náhodou. Jeden z přátel Agathy Christie a především jejího první manžela, major Belcher, anglický pán, který obýval vilu Mill House, totiž autorce navrhl, aby o jeho domě napsala knihu. Agathě se sice zpočátku nedařilo psát o reálné postavě, ale pak se rozhodla knihu postavit na střídání vyprávění Anny a právě sira Eustace Pedlera (= Belechera) v první osobě, kdy použila několik majorových výroků nebo historek.
S knihou se pojí ještě jeden název – na pokračování v novinách vycházela na návrh redakce pod názvem Dobrodružka Anne.

V románu také uvedla poprvé na scénu trochu tajemného plukovníka Race, který se pak objevuje ještě v románech Karty na stole, Smrt na Nilu a Cyankáli v šampaňském.

Jde o vůbec první dílo Agathy Christie, které bylo přeložena do češtiny. Kniha vyšla už v roce 1927, tedy jen tři roky po vydání v Anglii.

U titulu Lord Edgware umírá víme nejen kdy a kde ho autorka napsala, ale také na čem. V letech 1931–1932 pobývali manželé Mallowanovi v severním Iráku. Dům, ve kterém tam bydleli, byl zařízen velice skromně. Královna detektivek se spokojila i jen s těmi nejzákladnějšími nezbytnostmi, ale pokud neměla pořádný stůl, na němž by mohla psát na stroji a pod nějž by mohla složit své nohy, nebyla schopná tvořit. Na sezení stačila bedna od pomerančů, ale psaní vyžadovalo kvalitní stůl. Jeden takový si Agatha vyhlídla, ale vedoucímu výpravy se zdál být přílišným luxusem. Nakonec však paní Mallowanová dosáhla svého a pustila se do příběhu lorda Edgwarea. Nápad na zápletku dostala (podle vlastních slov) na jednom představení herečky Ruth Draper, která se specializovala na monology.

Kniha je věnována manželům Thompsonovým, kterým se jako jediným dostalo té cti (kromě členů rodiny), že jim Agatha Christie předčítala svůj rukopis (snad to Dr. Thompsonovi vynahradilo výdaje z rozpočtu výpravy na onen stůl).

Za pozornost rozhodně také stojí, kdo hrál inspektora Jappa v adaptaci s Petrem Ustinovem (viz přehled níže).

Zlatá brána otevřená byla šestou detektivkou v pořadí, ve které Agatha Christie použila dětskou říkanku. Na rozdíl od např. Deseti malých černoušků či Kapsy plné žita však nemá žádnou spojitost s dějem příběhu. Snad měla rýmovačka (Hickory Dickory Dock) přispět k tomu, aby si čtenáři zapamatovali titul knihy, o což se čas od času Agatha snažila. Někdy v názvu použila exotické místo (Smrt na Nilu, Vražda v Orient-expresu), jindy k titulům nezvyklým jako např. právě v tomto případě.

Podle předlohy této knihy měl vzniknout muzikál, ale nakonec z tohoto záměru sešlo.
 

James Watts, švagr Agathy Christie, si své švagrové postěžoval, že je v jejích knihách málo krve. Jelikož Agatha považovala Jamese za jednoho ze svých nejvěrnějších čtenářů (jak píše ve věnování k tomuto románu), rozhodla se jeho přání vyhovět. Učinila tak sice jedním jediným odstavcem v knize Vánoce Hercula Poirota, ale více bychom od první dámy zločinu ani čekat nemohli (a snad ani nechtěli). Krvavý je vlastně pouze způsob vraždy, příběh samotný se nese v klasickém stylu Agathy Christie.

Do vánočního období zasadila Agatha Christie s Poirotem také povídku Královský rubín; slečna Marplová vypráví svůj vánoční příběh Vánoční tragédie ve Třinácti záhadách.