Romány

Viděla jsem vraždu je pátou knihou, ve které se Hercule Poirot vydává po stopách zločinu spolu s karikaturou Agathy Christie paní Oliverovou (zřejmě ne náhodou v ní tedy hrají významnou roli jablka). Je také jedním ze dvou románů, v nichž se obětí vraha stává dítě (tím druhým je Hra na vraždu). Poprvé a naposledy v díle Královny detektivek se v tomto příběhu setkáváme s otevřeným hovorem o homosexuální orientaci. Dočítáme se také o mladících s dlouhými vlasy, o pestrobarevném oblečení, sexu a drogách – zkrátka šedesátá léta…

Postavy nejsou v tomto díle tak umně vykresleny jako v předchozích příbězích a v zápletce lze najít jisté trhliny, ale je třeba si uvědomit, že věk autorky se již blížil k osmdesátce.
Jedna postava však stojí za pozornost kvůli našemu českému kontextu. K vytvoření Olgy Seminoffové Agathu Christie inspirovala česká učitelka, s kterou si několik let dopisovala.

Věnování patří P. G. Wodehousovi (1881–1975), ke kterému byla díky podobnosti typologie postav Agatha Christie často přirovnávána. Podle všeho se oba autoři těšili vzájemné oblibě svých literárních počinů.

Vydání z roku 2023 přebírá název filmové adaptace Přízraky v Benátkách, ačkoliv se původní kniha Agathy Christie v Benátkách neodehrává. Vydání z let 1993 a 2010 přeložila Běla Dintrová, ostatní Ivana Štěpánková.

Vlak z Paddingtonu z roku 1957 zachycuje slečnu Marplovou sice se stále stejně bystrým mozkem, avšak nohy už tolik neslouží, a tak jí Agatha Christie na pomoc přivedla jednu z nejzajímavějších ženských postav své kariéry – dvaatřicetiletou absolventku Oxfordské univerzity Lucy Eyelesbarrowovou. Jejich spolupráce jim svědčila natolik (podle čtenářů i kritiky), že by se určitě vyplatilo přivést tento tandem na scénu zločinu i v dalších příbězích, ale Agatha Christie tak neučinila. Možná už nechtěla rozvíjet další postavu, možná měla Lucy konkurenci v inspektoru Craddockovi.

Zajímavé na této knize je to, že v amerických vydáních vyjíždí vlak z Paddingtonu v 16:54, zatímco ve vydáních britských o čtyři minuty dříve. V původním rukopise, který obdrželi američtí nakladatelé, byl totiž skutečně čas 16:54 (a kniha se měla jmenovat 4:54 from Paddington), ale britská společnost Collins čas na poslední chvíli změnila. Bylo to však příliš pozdě, než aby mohli Američané provést náležité změny. Rozdílný čas odjezdu zůstal i v dalších amerických vydáních. Podle knihy Janet Morgan měl zmíněný čas ještě delší historii: původně měl vlak odjíždět v 16:15, pak v 16:30, v 16:50 a nakonec v oněch 16:54. V takovou hodinu totiž podle jednoho přítele Agathy Christie – nadšence pro vlaky a jízdní řády – žádný vlak z Paddingtonu určitě neodjíždí. Nakladatelům se však tento čas zdál příliš neohrabaný, a tak se ustálil na 16:50.

Pět malých prasátek bylo prvním vydaným retrospektivním románem (Zapomenutá vražda byla sice možná napsána dříve, ale vydána až v roce 1976). A také zřejmě nejúspěšnějším. Kritiky byly více než příznivé a některé dokonce řadily „Prasátka” mezi vůbec nejlepší počiny Královny detektivek.

Podle jednoho z christieologů, Roberta Barnarda (A Talent to Deceive), má milostný trojúhelník vylíčený v této knize silnou emocionální paralelu s trojúhelníkem, který rozbil první Agathino manželství. Poirot má vyšetřit smrt Amya Crala (stejné iniciály jako Archibald Christie), kterého měla před 16 lety otrávit jeho žena. K traumatickému rozkladu manželství Agathy a Archibalda došlo šestnáct let před napsáním této knihy. Obě manželství – skutečné i literární – trvala deset let a oba páry měly dceru. Agatha Christie sama zrod „Prasátek” nijak nekomentovala, takže můžeme o uvedených souvislostech pouze spekulovat, avšak podobnost zřejmě nebude jen čistě náhodná. V každém případě větší než obvyklá hloubka postav naznačuje, že se v knize zřejmě do značné míry odrážejí pocity její autorky.

Román, napsaný během druhé světové války, vznikl rozšířením povídky Trojúhelník na ostrově (zařazené do knihy Vražda v postranní ulici).

V první kapitole (II. část) nacházíme krátký odkaz na román Smrt na Nilu, když jedna z postava, paní Gardnerová, zmiňuje, že o Poirotovi slyšela v souvislosti s vraždou Linet Ridgewayové.

Kniha Nekonečná noc vyšla roku 1967, tedy v době, kdy bylo Agathě Christie již sedmdesát sedm let. Postava hlavního hrdiny Michaela může od takto staré dámy působit poměrně překvapivě. Jeden kritik dokonce o Královně detektivek v souvislosti s touto knihou prohlásil, že se dá čekat, že si v budoucnu obleče černé kožené kalhoty. Oproti jiným detektivkám je příběh navíc více psychologicky laděný a vlastně se ani nejedná o klasickou detektivku, na jaké jsme od Agathy Christie zvyklí, ale spíše o psychothriller, navíc bez výskytu jakéhokoliv z autorčiných Velkých detektivů.

Max Mallowan o knize tvrdil, že ji jeho žena považovala za jednu ze svých nejoblíbenějších.
 

Poslední retroromán, který Agatha Christie napsala, nese známky jejího pokročilého věku. Sloni sice mají paměť, s hrdiny této knihy je to však horší. Poirot si nepamatuje, jak dlouho se zná s Ariadne Oliverovou, ta si zase nemůže vzpomenout, zda má její kmotřenka bratra, či ne atd. U zločinů vyšetřovaných po několika letech je přirozené, že si zainteresovaní nemohou pamatovat vše přesně, ale příběh má i trhliny v zápletce a objevují se i omyly tam, kde by se objevovat neměly (například „přestěhování” Poirota z Whitehaven Mansions do Whitefriars Mansions – i když zrovna tohle není úplně dobrý příklad, protože adresa je špatně řečena z úst paní Oliverové, jde tedy o chybu postavy).

Recenze ocenily dobré dialogy, ale shodly se na tom, že jako detektivní román se kniha moc nepovedla. Christieovsští fanoušci však mohou ocenit alespoň odkazy na předchozí poirotovské romány (například Pět malých prasátek nebo Smrt staré posluhovačky) nebo výskyt méně častých postav – superindendanta Spence a informátora pana Gobyho.

I když byla Opona publikována až později, jedná se o poslední napsaný román s belgickým detektivem.

Jako předloha ke knize Němý svědek posloužila povídka A co tvoje zahrádka? ze sbírky Rané případy Hercula Poirota. Kromě ní využívá podobný námět také původně nepublikovaná povídka Příhoda s míčkem pro psa, zařazená až do Utajených zápisníků Agathy Christie (český překlad je dostupný take v souboru povídek Tři slepé myšky).
Předobrazem domu Littlegreen byl zřejmě Winterbrook House – wallingforské sídlo Agathy Christie. A aby podobností nebylo málo, foxteriér Bob, který hraje v příběhu nezanedbatelnou roli, je celý Peter, milovaný pes Agathy Christie. Peterovi se dostalo ojedinělé cti, neboť byl Němý svědek druhou knihou, kterou mu jeho panička věnovala (první byla Záhada Modrého vlaku).
Tento příběh je až do Opony posledním, ve kterém se objevuje kapitán Arthur Hastings. Poirot se ho docela rád zbavil, stejně jako jeho autorka. Pro kontext christieovského dílo stojí za zmínku též odkazy na jiné knihy s Herculem Poirotem. V 11. kapitole je bez bližšího upřesnění zmíněna Poirotova cesta do Sýrie a Iráku, odkazující – aniž by byly případy jmenovány – na knihy Vražda v Mezopotámii a Vražda v Orient-expresu. Konkrétnější náznak nacházíme v 18. kapitole, kde Poirot zmiňuje postavy ze Smrti v oblacích, Záhady na zámku Styles, Vraždy Rogera Ackroyda a Záhady Modrého vlaku. Postavy jsou pouze jmenovány se stručnou  charakteristikou, aniž by byly zmiňovány podrobnosti o případu (a bez znalosti uvedených knih není ani jasné, kde postavy vystupují). Přesto lze doporučit sáhnout po uvedených čtyřech knihách až po Němém svědkovi.
Někteří recenzenti vytkli románu několik drobných nedostatků (jejich popis by prozradil rozuzlení), kterých se Královna detektivek výjimečně dopouštěla (především v závěru kariéry – např. v knihách Sloni mají paměť či Brána osudu).

Špionážní detektivka vyšla v angličtině poprvé roku 1954 pod názvem Destination Unknown.

Vydání v roce 2010 v rámci černé řady vyšlo jako Místo určení neznámé a přeložila ho Edda Němcová. Název přebírá slovenský titul Miesto určenia neznáme (Mladé letá 1972, přel. Viera Petrová).

Aktuální vydání přeložila Lenka Faltejsková, která zvolila nový název Cíl neznámý.

Ještě před vydáním románu vyšla povídka Smrt na Nilu (časopisecky 1933), v níž vystupuje detektiv Parker Pyne a následně byla zařazena do sbírky Parker Pyne zasahuje, publikované o rok později. Příběh se však od toho románového liší, i když Christie uvažovala, že by do povídky dosadila právě Poirota. Zřejmě kvůli podobnosti „nilovské“ povídky s jiným poirotovským případem zde nakonec vyšetřuje detektiv Pyne. Rovněž v románové Smrti na Nilu mohl podle plánů Agathy Christie, jak plyne z jejích zápisníků, vystupovat jiný pátrač, a to slečna Marplová. Ta se přitom v exotickém případu objevila nakonec až mnohem později v knize Karibské tajemství (1964).

Zajímavé prostředí, vynikající vykreslení postav a skvělá zápletka – to vše učinilo Smrt na Nilu jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších knih Agathy Christie. K neutuchající oblibě jistě přispěl i stejnojmenný film z roku 1978 s Peterem Ustinovem v roli Hercula Poirota, natočený tedy dlouho před verzí s oblíbenějším Davidem Suchetem.

K prvnímu setkání Královny detektivek s Egyptem došlo již během jejího dospívání, kdy byla nucena spolu s matkou pronajmout Ashfield a trávit část roku v teplých krajích. Tři měsíce strávené v egyptské Káhiře se také pro tehdy osmnáctiletou Agathu staly jednou z prvních opravdových společenských příležitostí – taneční zábavy v místních hotelích přímo sváděly k nevinnému flirtování s britskými důstojníky. Není tedy divu, že o historii Egypta se začala Agatha Christie (jak sama přiznala) zajímat až později, kdy ho navštěvovala se svým manželem.

Agatha Christie byla od samého počátku obdivovatelkou letadel a létání. Celý život si například schovávala fotografii z pětiminutového letu, který podnikla v roce 1911. Pak tedy nepřekvapí, že děj jednoho ze svých příběhů – Smrti v oblacích – zasadila přímo na palubu letadla. Ze všech náznaků je patrné, že se jedná o největší britský osobní letoun té doby, H. P. 42 společnosti Imperial Airways. Kdo jiný než Hercule Poirot by tedy měl záhadnou vraždu v uzavřeném prostoru letadla s těmito iniciálami vyřešit. Autorčino rozuzlení této nesnadné zápletky je naprosto férové, avšak velmi pozorný a znalý čtenář prý může nalézt jeden technický zádrhel.