Romány

Kniha Nakonec přijde smrt je zasazena nejen do exotického, ale i historického prostředí. Odehrává se totiž v Egyptě v době 2000 let př. n. l. Dnes už nám historické detektivky přijdou jako běžná „podskupina“ žánru, ale v roce 1945, když kniha vyšla, šlo o něco nového – Christie byla jedním z prvních autorů, jejichž detektivka se odehrává v minulosti. S nápadem zasazení děje do starověkého Egypta přišel uznávaný archeolog a přítel Maxe Mallowana, Stephan Glanville.
Realizace tohoto nápadu vyžadovala, nejen aby se Agatha Christie zahloubala do nejrůznějších pramenů o historii Egypta, avšak i přemlouvání a povzbuzování ze strany obou pánů archeologů.
Román ovšem není výjimečný pouze historickým pozadím, ale také tím, že jde o jedinou knihu, u které se Agatha Christie nechala zviklat a změnila její závěr. Stephan Glanville měl jako „duchovní otec“ příběhu možnost přečíst si rukopis a z nějakého důvodu se mu nelíbilo rozuzlení. Autorka mu poněkud překvapivě vyhověla a závěr změnila. Později svého rozhodnutí litovala.
Dozvíme se někdy původní verzi? Nad ní se na základě prozkoumání autorčiných objevených poznámek zamýšlí John Curran v Utajených zápisnících Agathy Christie. Jak píše, ze slova „závěr“, které o knize používá Christie ve Vlastním životopise, navíc není ani zcela jasné, jestli je míněn způsob zakončení nebo identita pachatele.
Z Curranova prohlížení zápisníků také plyne, že Christie zvažovala možnost doplnit historický příběh paralelní linií ze současnosti.

Ve Hře na vraždu vytváří Poirot opět tandem s Ariadne Oliverovou, k čemuž docházelo v posledních letech tvorby Agathy Christie poměrně často. Předobrazem pro Nasse House – hlavní dějiště příběhu – byl podle vyjádření Maxe Mallowana Greenway House, ve kterém Mallowanovi strávili většinu svého společného života. Umístění vlastní karikatury do tohoto prostředí lze tedy považovat za poměrně vydařený žertík autorky. Televizní adaptace s Davidem Suchetem v hlavní roli (viz níže) se ostatně právě v Grenwayi zčásti natáčela.

Tento román je jedním z mála detektivek Agathy Christie, v nichž se obětí stalo dítě. Další zajímavostí je několik veršů, které se objevují na konci čtvrté kapitoly. Jsou totiž totožné s těmi, které jsou vytesány na náhrobku manželů Mallowanových.

V podobě e-knihy vyšla v roce 2013 (a jako tištěná kniha o rok později) anglicky novela Grenshore Folly (Greenshoreova kratochvíle; v češtině je zařazena do kompilace Tři slepé myšky). Příběh se totiž v polovině padesátých let, kdy ho Agatha Christie napsala, ukázal nepublikovatelný. Na povídku moc dlouhé, na samostatnou knihu zase krátké. Novelu, jejíž práva měla být věnována exeterské diecézi, tak nahradila povídka se slečnou Marplovou Greenshawova kratochvíle, která má podobný pouze název, ale zápletka je odlišná. Tehdy nepublikovanou novelu Agatha Christie rozšířila právě do románové Hry na vraždu.

Ve Vlastním životopise Agatha Christie píše, že v prvních letech druhé světové války napsala dvě knihy, které byly po dokončení uloženy v trezoru s tím, že vyjdou až po její smrti – Christie se obávala, že zemře během náletů. Názvy sice neuvádí, ale je zřejmé, že mluví o Oponě s Herculem Poirotem a o Zapomenuté vraždě se slečnou Marplovou. (O tom, že Zapomenutá vražda mohla vzniknout později, pojednává John Curran v Utajených zápisnících Agathy Christie.)
Christie válku přežila a knihy s Poirotem i slečnou Marplovou vycházely dál. Poslední nová poirotovka Sloni mají paměť vyšla až v roce 1972. Christie v těch letech zřejmě stále počítala s tím, že Opona vyjde až po její smrti, ale nakladatel ji nakonec přesvědčil k dřívějšímu publikování. Argumentoval tím, že když se kniha objeví za jejího života, nikdo cizí nebude pokračovat s psaním poirotovských případů. Opona tak nakonec vyšla v září 1975, Christie zemřela v lednu 1976. 

Velký rozdíl mezi dobou napsání a publikování působí určité komplikace. Podařilo se určit, že se Záhada na zámku Styles odehrává v roce 1917 (více v profilu knihy). Kniha Sloni mají paměť je zasazena na začátek 70. let, v Oponě je znát, že Poirot zestárnul. Nabízí se tedy, že se odehrává kolem roku 1975, kdy byla publikována. Některé detaily (např. existence trestu smrti, který byl přitom v Británii zrušen v 60. letech) však nesedí, takže se zdá, že zůstaly tak, jak je Christie napsala během války, aniž by se pak text výrazněji upravoval.

V rozhovoru pro Daily Mail uskutečněném v září 1970 byla Agatha Christie dotázána, zda je Past na myši jejím nejoblíbenějším vlastním dílem. Odpověděla, že nikoli, nejoblíbenějším bylo Hadí doupě z roku 1949. Potvrdila to i ve svém Vlastním životopise, kde uvádí Zkoušku neviny a Hadí doupě jako dvě knihy, se kterými byla nejvíce spokojena, a dodává, že psát Hadí doupě bylo potěšení.
Nakladatelé však na Agathu Christie naléhali, aby změnila jeho závěr. Jako obvykle (s výjimkou knihy Nakonec přijde smrt) nátlaku nepodlehla. Ono nečekané rozuzlení je možná jedním z důvodů, proč patřilo „Doupě“ k oblíbencům své autorky. Další můžeme hledat v tom, že podobně jako ve Zkoušce neviny neřeší případ Poirot či slečna Marplová, ale člověk, který je do něj nějakým způsobem zatažen.

Anglický název knihy odkazuje na říkanku „There Was a Crooked Man“, která je o křivém mužíčkovi, jenž si pořídil křivý domek.

Česky vycházelo nejprve na pokračování pod názvem Sofiin dům v Ahoji na sobotu.

Poirotův případ Hodiny je výjimečný tím, že se v něm proplétají dvě spolu téměř naprosto nesouvisející zápletky. Ta špionážní byla údajně inspirována skutečnou událostí z předešlého roku. Hercule Poirot v této knize spolupracuje na vyšetřování s Colinem Lambem, jehož otec je Poirotovým dobrým přítelem a kolegou. Lamb považoval za vhodné, vzhledem k profesi, ve které působí, si raději změnit jméno, aby nebyl se svým otcem zbytečně příliš spojován. Kdo je oním otcem? Agatha Christie nám mezi řádky naznačuje, že by to mohl být policista Battle.

Za pozornost stojí i Poirotovo hodnocení literárních detektivů a jejich autorů (všichni uvedení spisovatelé jsou buďto po smrti nebo si je Agatha Christie vymyslela, mezi nimi i Ariadne Oliverová; nedovolila Poirotovi vyjadřovat se o kvalitách žijících autorů). Poirot v podstatě vyjadřuje názory své stvořitelky, neboť s obdobným hodnocením se setkáváme i v jejím Vlastním životopise.

Jedná se sice o román s Herculem Poirotem, ale zklamáním pro jeho fanoušky může být, že se objevuje až asi v poslední třetině příběhu, který je tentokrát chvílemi i lehce špionážně laděný. Přesto se víc blíží klasickým detektivkám Agathy Christie než jejím dílům ze soudku napínavé lehké četby.

V knize padne zmínka o paní Summerhayesové, u které byl Poirot ubytován v románu Smrt staré posluhovačky. Pozorný čtenář si také všimne, že je zde chybně uvedena Poirotova londýnská adresa.

Poirot v Kočce sice pátrá bez pomoci kapitána Hastingse, přesto tu najdeme dvě postavy objevující se i v dalších příbězích Agathy Christie (a to i se slečnou Marplovou a Tommym a Pentličkou!). Jsou to pan Robinson a plukovník Ephraim Pikeaway.

Posledním literárním výletem Agathy Christie do exotických končin a prvním skutečným výletem slečny Marplové do vzdálených krajů bylo Karibské tajemství. Tetičce Jane zřejmě čerstvý přímořský vzduch prospívá, neboť se nám představuje v lepší fyzické kondici než v ostatních svých příbězích z této doby. Ve chvílích odpočinku nás zase možná překvapí přemítáním o moderním způsobu života, a to včetně přístupu k sexu atd.

V knize jde o uzavřený, samostatný případ, kvůli určité projenosti s jednou z postav je však lepší číst pozdější Nemesis (1971) až po Karibském tajemství.

Manželé Mallowanovi navštívili karibskou oblast několikrát v 60. letech, předobrazem pro ostrov St Honoré byl pravděpodobně ostrov Svatá Lucie.

Karty na stole jsou velmi pozoruhodnou knihou především tím, že se v ní setkají čtyři postavy z díla Agathy Christie, které v některých příbězích pátrají i samostatně – Hercule Poirot, Ariadne Oliverová, plukovník Race a vrchní inspektor Battle. Pro paní Oliverovou je to románová premiéra, Battle a Race již předtím v románu vystupoval – bez Hercula Poirota, paní Oliverová v povídkách po boku další detektiva, Parkera Pyna.
S náčrtem zápletky jsme se mohli seznámit (díky Poirotovi) už ve Vraždách podle abecedy. V Kartách na stole je naopak zmínka o případu v Orient-expresu, a to dokonce včetně rozuzlení (proto se nedoporučuje číst tuto knihu před Vraždou v Orient-expresu!). Nalezneme zde i několik narážek, které by se dnes asi označily jako poněkud rasistické, a v amerických vydáních se dokonce některé z nich vyškrtávaly. Velmi zajímavou je však i zápletka sama…

Tommy a Pentlička se nám znovu předvádějí v akci po dlouhých dvaceti sedmi letech, kdy vyšel jejich válečný příběh N či M? Tommy už tedy překročil sedmdesátku a Pentličce je šedesát šest. Přesto i nadále touží po dobrodružství.

Zajímavostí je výskyt jedné postavy, se kterou jsme se mohli setkat již ve dvou knihách Agathy Christie (Plavý kůň a Zapomenutá vražda) — bělovlasá stařenka, která usrkává mléko a občas prohodí nesmyslnou poznámku. Zatímco v ostatních dvou románech byla spíše na efekt, v tomto hraje svou roli.

S touto knihou však, bohužel, začíná etapa klesající úrovně kvality tvorby Agathy Christie. Dům u kanálu snad zachránil humor, který v příbězích manželů Beresfordových nikdy nechyběl. Vlastně navždy zůstali mladými dobrodruhy. Čtenář by neměl zkoumat nepřesnosti či nelogičnosti, ale jen se nechat unášet dalším z příběhů sympatické dvojice, tentokrát na téma Jak si užít stáří…

Od vydání Vraždy na faře (1930), prvního románu se slečnou Marplovou, a dřívějších povídek zařazených do knihy Třináct záhad (1932) nějakou dobu trvalo, než se čtenáři dočkali dalšího příběhu s amatérskou pátračkou. Mrtvá v knihovně vznikala za druhé světové války souběžně se špionážně laděným příběhem N či M?, ve kterém vystupují Tommy a Pentlička Beresfordovi.  

Agatha Christie v předmluvě k jednomu vydání uznala, že mrtvola v knihovně patří ke klišé detektivní literatury. Jak se s tím vypořádala? Sídlo manželů Bantryových je staromódní, jak se patří, ale objevené tělo se vymyká – mladá blondýnka v laciných šatech. O první kapitole knihy Christie zároveň poznamenala, že ji považuje za nejpovedenější úvod ve svých knihách.

V osmé kapitole knihy se objevuje chlapec, který zmiňuje, že má podpisy od různých autorů detektivek. Uvádí tehdejší kolegy Královny detektivek: Dorothy L. Sayers, Johna Dicksona Carra, H. C. Baileyho, ale i Agathu Christie samotnou. Za pozornost stojí i název knihy: v poirotovce Karty na stole, publikované dříve, je Mrtvá knihovně zmíněna jako jedna detektivka, kterou napsala Ariadne Oliverová.

České vydání z roku 2021 v novém překladu Hany Petrákové bylo pořízeno z delší britské verze, zatímco předchozí vydání v překladu Karla Voleského pocházejí z kratší amaerické verze. Jde o podobný případ jako u románů Vždyť je to hračka a Není kouře bez ohýnku, kdy český překlad také nejprve vznikl z kratší americké verze.