Romány

Tento román vyšel po Vraždě Rogera Ackroyda (1926), a tak od něj nakladatelé očekávali komerční úspěch. Dostavil se. Prodalo se dvakrát tolik výtisků než předchozí knihy. Zřejmě se o to zasloužil i termín vydání – v lednu 1927, tedy jen pár týdnů po záhadném zmizení jeho autorky. Příběh sám o sobě totiž nijak zvlášť povedený není – Poirot se, spolu s Hastingsem a Jappem, ocitají v prostředí mezinárodní špionáže.

Kniha vznikala v období manželské krize manželů Christieových, kdy neměla Agatha na psaní příliš pomyšlení. Potřebovala však peníze a nakladatelství žádalo novinku. Švagr Campbell Christie přišel s nápadem spojit několik příběhů publikovaných v roce 1924 v časopise Sketch. Magazín tehdy zveřejnil seriál 12 povídek „Muž, který byl číslem 4“ (The Man who was No. 4), spojených tématem zločinecké organizace Velká čtyřka. Původní časopisecké verze vyšly v angličtině knižně poprvé teprve v roce 2016; pouze povídka, z níž se stala v románové verzi jedenáctá kapitola Šachový problém, byla po časopiseckém publikování i pozěji vydána také samostatně.

Velká čtyřka může sice zklamat svou zápletkou (jak naznačujeme už výše), ale zaslouží si pozornost kvůli výskytu dvou pozoruhodných postav – Achilla Poirota, bratra slavného Hercula, a Very Rossakoffové, jediné ženy, jejímuž kouzlu belgický génius podlehl.

Slečna Marplová v této knize vzpomíná na své pátrání v Karibiku (Karibské tajemství), ale především na dětství. Nesledujeme ji ostatně v jejím St. Mary Meadu ani jinde na venkově, ale v Londýně. Krátce se zde objevuje postava tajemného pana Robinsona, který předtím vystupoval také v poirotovské Kočce mezi holuby. Agatha Christie popisuje vzpomínání na dřívější časy a porovnání s dneškem – například na pomerančovém džusu pro americké hosty a další momenty. Přestože je proměna Anglie výraznější v poirotovské Třetí dívce, i tady například padne zmínka o beatnicích.

Jako inspirace pro hotel Betram se uvádí dva londýnské hotely: Brown a Fleming, přičemž druhý jmenovaný zmiňuje Janet Morganová, autorka autorizovaného životopisu Agathy Christie z roku 1985.

Kniha vyšla 15. listopadu 1965 (podle hesla Christie for Christismas – Christie k Vánocům) a recenze se nevyjadřovaly úplně příznivě, přesto se do konce roku stihlo prodat padesát tisíc výtisků.

Jeden z exotických románů – Schůzka se smrtí – obstál v silné konkurenci knih Agathy Christie z jejího nejplodnějšího období zřejmě především díky zasazení děje do přitažlivého prostředí starověkého sídla Petra a postavě paní Boyntonové, možná nejpřesvědčivější záporné postavě z celého díla Královny detektivek. Zatímco jiní autoři by se nejspíš nechali zlákat kouzlem a zvláštní atmosférou Petry k sáhodlouhým popisům, Agatha Christie zůstává věrna svému stylu a omezuje se na několik krátkých, ale výstižných odstavců a téměř se nezmiňuje o historii tohoto místa, které poprvé navštívila v roce 1933 a nedlouho poté ho použila jako kulisu v jedné povídce ze souboru Parker Pyne zasahuje (1934, povídka časopisecky v čerevnci 1933). Kromě působivého vykreslení tyranické matky a jejích dětí se v knize setkáváme i se zajímavými psychologickými postřehy doktora Gerarda. Jeden z nich – o hluboké touze člověka být chápán a uznáván – může poskytnout příležitost zamyšlení se nad motivem Agathy Christie k jejímu zmizení v roce 1926.

Ve Schůzce se smrtí se setkáváme i s několika odkazy na jiná díla Královny zločinu: jedna z postav je nadšená ze setkání s mužem, který vyřešil případ známý z Vražd podle abecedy. Zajímavější zmínka však zřejmě padne v rozhovoru Nadine Boyntonové s Herculem Poirotem, ve kterém je řeč o „prospěšných“ vraždách ve spojení s případem Vraždy v Orient expresu.

Kniha Deset malých černoušků završila jedno z nejplodnějšních a nejúspěšnějších období kariéry Agathy Christie, tedy třicátá léta. Říkanka, tvořící základní linii příběhu, je vlastně minstrelským songem Franka Greena, který si rychle získal oblibu, a to především mezi dětmi – proto je tedy poněkud mylně považována za dětskou říkanku. Inspirací byla Greenovi píseň Deset nalých indiánků amerického autora Septima Winnera. Green dodržel strukturu předlohy, ale způsob, jakým jsou černoušci odstraňováni, je odlišný, a to včetně samotného závěru.

V knize se Agatha Christie držela konce vytvořeného Greenem, ale když příběh v roce 1943 adaptovala pro divadlo, rozhodla se pro happy-end z původní verze S. Winnera.

Ještě více než závěrů měla kniha anglických názvů: Český název Deset malých černoušků odpovídá titulu Ten Little Niggers, jak byla kniha poprvé publikována ve Velké Británii. V USA byla kniha vydána pod politicky korektním názvem jako And Then There Were None („Až tam nezbyl žádný“), pod kterým v současnosti vychází i v Británii, název se ostatně používá i pro divadelní hru, když se nyní uvádí v České republice. Pro některá vydání byl použit také název Ten Little Indians („Deset malých indánků“) a Nursery Rhyme Murders („Vraždy podle říkanky“). Změny názvů měly vliv i na text románu. V původní britské verzi, stejně jako v českém překladu je řeč o Černochově ostrovu, v říkance se mluví o černoušcích a mizejí figurky černoušků. Přejmenování si však vynutilo změnu na indiánky, resp. vojáčky.

Pokud jde o dějiště příběhu, tedy ostrov Nigger Island, předobrazem byl Burgh Island, nacházející se mezi městy Salcombe a Plymouth. Na rozdíl od románového ostrova je však s pevninou spojen pěšinou.

Kniha pravidelně obsazuje první místo mezi nejoblíbenějšími detektivkami Agathy Christie nebo i jako nejlepší detektivka vůbec. Na prvním místě se umístila i v rámci celosvětového hlasování o nejoblíbenější knihu Agathy Christie, které se pořádalo v roce 2015 u příležitosti 125 let od narození Královny detektivek, zvítězila i roku 2002 v hlasování členů Společnosti Agathy Christie.

Američtí bratranci publikující pod pseudonymem Ellery Queen, tvořící ve stejné době jako Agatha Christie, museli po přečtení této knihy kvůli stejnému nápadu zanechat své rozepsané detektivky.

Knihu autorka tentokrát věnovala svému synovci Jamesi Wattsovi „v upomínku na štěstné dny v Abney”, sídle, které jí posloužilo jako předlohy pro Enderby Hall.

Kromě belgického detektiva se tentokrát setkáme i s jednou z vedlejších postav Agathy Christie – informátorem panem Gobym.

Román byl v roce 1963 zfilmován pod názvem Vražda v Gallopu. Došlo zde ovšem k jedné výrazné změně, protože Hercula Poirota nahradila slečna Marplová v podání Margaret Rutheford. 

Vraždy podle abecedy jsou knihou, kterou četl snad každý, kdo má alespoň trochu rád dílo Královny detektivek. Vždyť je také čtenáři i recenzenty považována za jeden z jejich nejlepších počinů. Zkrátka „klasická Agatha“.



Věnování patří švagrovi Jamesu Wattsovi, který měl v několika případech výrazný vliv na tvorbu své slavné příbuzné. Agatha Christie se například nechala inspirovat jeho poznámkami při psaní Vraždy Rogera Ackroyda či Vánoc Hercula Poirota.



Ve Vraždách podle abecedy najdeme několik narážek na jiné knihy Agathy Christie. V první kapitole hovoří Poirot o tom, jak se rozhodl (neúspěšně) odebrat na odpočinek pěstovat dýně, což se týká Vraždy Rogera Ackroyda; ve stejné kapitole se dá rozšifrovat i narážka na Tragédii o třech jednáních. V devatenácté kapitole mluví Poirot o svém prvním případu v Anglii (zmiňuje jistý milostný prvek), který Hastings vypráví v knize Záhada na zámku Styles.



Ve třetí kapitole líčí Poirot příklad intimního zločinu – jak čtyři lidé hrají bridž a pátý sedí u krbu, kde ho jeden z hráčů zavraždí –, tedy situaci přesně odpovídající Kartám na stole. S touto zmínkou je to však komplikovanější. Z detektivovy zmínky nejde jednoznačně určit, jestli to míní jako hypotetický případ, nebo hovoří o něčem, co už vyšetřoval. Problém činí Karty na stole, v nichž totiž jedna z postav říká Poirotovi, že ví, že vyřešil abecední vraždy. Na Vraždách podle abecedy začala Agatha Christie pracovat 6. listopadu 1934, jak zjistil John Curran, a knižně vyšly poprvé 6. ledna 1936. Karty na stole vychází téhož roku po Vraždách podle abecedy. O promýšlení Kart na stole nejsou bližší informace, takže můžeme jen spekulovat, jak to bylo. Při psaní Vražd podle abecedy se zřejmě Agathě Christie rodil v hlavě nápad na Karty na stole, a tak ho zmínila. Jak ale vše ozřejmit, aby si obě knihy neprotiřečily a byla zde zachována časová souslednost? Nesrovnalosti musíme vysvětlit nevěrohodně tak, že Hercule Poirot ve Vraždách podle abecedy zmíní případ, který pak v Kartách na stole skutečně vyšetřuje. Případně se nabízí řešení, že kapitán Hastings jakožto vypravěč abecední detektivky se zmýlil a rozhovor o Kartách na stole se ve skutečnosti odehrál později, v jiné situaci, a Poirot tudíž mluvil o už vyřešeném skutečném případu. 



A ještě poznámka k českému překladu: Zatímco v anglickém originále se objevuje město Churston, ležící nedaleko rodného města Agathy Christie Torquay, v českém překladu bylo přejmenováno na Curston. V anglické abecedě se Churston řadí pod písmeno C, což je pro zápletku podstatné.